Matyáš a Packa
Můj kamarád Matyáš má psa. Dostal ho od strýčka a jmenuje se Packa. Jsou mu tři roky (tomu pejskovi). Má boudu venku, běhá po dvoře a po zahradě, ale Matyáš s ním pokaždé, když přijde ze školy, i v sobotu a v neděli, jde na procházku po vesnici. Packa je rád a honí všechno, co se hýbe: kočky, ptáky, v létě i vosy a motýly, a vůbec mu nevadí, že nic nechytne. Tak spolu vyrazili také jeden pátek na počátku prosince. Zamířili k velkému betlému, který byl postaven u kostela. Matyáš ho ještě neviděl, tak si ho chtěl prohlédnout. Když k němu přišli, před malým plůtkem, který betlém ohraničoval, něco zobaly dvě vrány. Packa okamžitě vyrazil, jedna vrána ulétla někam za kostel, ale druhá jen přistála na hlavě jednoho krále. Packa hravě přeskočil plůtek a za divokého štěkání se opřel o krále. I když to byly velké postavy, král to neustál a padl k zemi. Narazil do Josefa, ten padnul na jesličky a padaly další figury. Zůstal stát jen jeden pasák s ovečkou. Packa se té zkázy vyděsil a utekl k Matyášovi. To je průšvih, povídal si Matyáš. Rozhlédl se kolem, nikoho neviděl, tak se dali s Packou na rychlý ústup. Jenže někdo je asi viděl, protože za chvíli přijel na kole tajemník obecního úřadu. Na štěstí rodiče byli v práci, doma byl jen děda, a ten to řešil v klidu. Byl si katastrofu prohlédnout, když se vrátil domů vzal si nářadí a Matyáše s sebou. Všechno postavili na svá místa, jesličky spravili a vrátili do nich Ježíška. Když ho tam dávali, šel právě okolo pan starosta a pochválil je, že se o betlém starají. Děda jen něco zabručel a pak povídá Matyášovi: „To je tím, že Packu necháš volně běhat. Aspoň dokud tady bude betlém, budeš s ním chodit na vodítku.“ Tak až do Třech králů chodil Packa ukázněně na vodítku, i když z toho velkou radost neměl.


Zdeněk Drahota, Liberec