Světlo v okně
Stará paní Králová žila ve svém domku už několik let sama. Manžel jí zemřel a žádné děti neměla. Ale sousedé Janákovi se o ni starali, měli klíče od domku, pán jí nosil do kuchyně dříví a uhlí, paní jí pomáhal a s úklidem a jejich dcera Jiřina si k ní chodila hrát a říkala jí teto. Jednou se s paní Královou bavila o Vánocích, jaké to jsou hezké svátky a co by si přála za dárky. A paní Králová si vzpomněla, že si s manželem stavěli kdysi betlém. Slíbila Jiřce, že ho najde. A příště jí ukázala krabici s betlémem. Vyndaly z ní dřevěné pasáčky, krále, Ježíška s Marií a Josefem, ovečky, a také domky a dokonce dva paláce s věžičkami. Všecko očistily od prachu a postavily na malý stolek u okna. To byla nádhera!
Ze své postele Jiřinka viděla na vedlejší domek, tak když šla spát, vždycky tiše řekla: „Dobrou noc, teto!“ A byla si jistá, že ji slyší, i když už vždycky u ní byla tma. Tak to říkala i ten večer, když postavily betlém. Ale s údivem viděla, že v okně bliká světlo. Šla to říci tatínkovi, tomu to bylo divné, vzal klíče a šli spolu k paní Králové. V okně viděli, jak blikavě svítí okna paláců na betlému. Tatínek rychle odemkl a našli paní Královou na zemi. Tiše jim říkala, že vstala, potmě upadla a nemohla vstát. Tatínek zavolal manželce, která byla zdravotní sestra, aby se na ni šla podívat. Ta jí prohlédla, viděla, že nemá nic zlomeného, tak ji pomohli vstát a posadili do křesla. Paní Králová říkala, že jí nic není, ale raději zavolali pana doktora, který bydlel jen o ulici dál. Zjistil že je v pořádku, jen nějaké naraženiny, ale říkal, že bylo štěstí, že ji Janákovi objevili. „Objevili,“ říkal pan Janák, „kdyby nesvítily ty paláce na betlému, tak jsme sem nepřišli!“ Pan doktor se na něho podíval a napomenul ho: „No, s paní Královou je to dobré, ale stejně to není vhodná doba na vtipkování. Vždyť ta okna nemají skla, ale staniol.“ „Ale my jsme to s tatínkem viděli,“ špitla Jiřinka. A paní Králová jen pokyvovala hlavou: „Já taky, já taky.“