Tři králové
Smrková byla malá horská vesnice s dvěma desítkami domů kolem návsi s rybníkem, dalšími deseti domy rozházenými po okolních stráních, kapličkou sv. Bartoloměje a sochou obětí poslední války v letech 1914 – 1918. Do školy, na poštu a do obchodu se muselo chodit do pět kilometrů vzdáleného Mýta, konečné stanice lokálky. Tak každý všední den se lesní cestou táhla parta školáků, ráno tam a odpoledne domů. Ráno se všichni sešli u kapličky, odpoledne na sebe počkali před školou. Když pršelo, čekali v chodbě. Tak se tam jednoho deštivého říjnového sešli tři sedmáci ze Smrkové – Jasan, Placík a Koblížek. Na tyto svoje přezdívky slyšeli více než svá opravdová jména. Placík povídá: „Co kdybychom šli na tři krále na koledu?“ A dočkal se bouřlivého souhlasu. Za pomoci maminek si vyrobili roucha a královské koruny, Jasanův děda – košikář jim upletl speciální královské košíčky, u pana faráře v Mýtě si nechali posvětit křídy a vyrobili si vykuřovadlo. Toho 6. ledna se vrátili ze školy docela brzo, oblékli se do královského, vzali si košíky, Koblížek si dal do kapes několik vonných františků (kadidlo se jim nepodařilo sehnat) do vykuřovadla a vyrazili. Před každým domem zazpívali koledu My tři králové jdeme k vám…, na dveře napsali křídou K+M+B, aby byly domácnosti chráněny před zlem, Koblížek mával vykuřovadlem. Zpěv a vůně františků vylákaly povětšinou hospodyně, a kluci dostávali zimní jablíčka, perníčky, paní Černá dala každému domácí klobásu a stařeček Hojda je obdaroval skleničkami medu ze svých úlů. Všude se trochu zdrželi, tak když obešli všechny domy kolem návsi, začalo se smrákat. Už také byli utaháni a krky namožené od zpívání, tak jim bylo jasné, že chaloupky na stráních musí vzdát. Ale do jedné se přeci jenom vypravili. Bydlel tam mladší spolužák Honza Macek a měl silnou chřipku. Tak se rozhodli, že mu dají medy od stařečka, aby se dříve uzdravil. Skleničky dali paní Mackové, Honzu pozdravili přes okno, psa Azora podrbali za ušima a spokojeně se vydali domů. Jenže za chvíli nastala hrozná chumelenice, vichr, bylo vidět tak krok před sebe a najednou si nebyli jistí, kde jsou. Cesta k Honzovi vedla po okraji hluboké rokle a teď dostali strach, že by tam mohli spadnout. A nevěděli, co mají dělat. V tu chvíli zaslechli štěkot, přiřítil se Mackův Azor, zavrtěl ocasem, otočil se a vyrazil. Kluci pochopili, že ho mají následovat, tak se prodírali vánicí, až před sebou uviděli kapličku. Radost to byla veliká, objímali Azora a dali mu jako poděkování vykoledovanou klobásu. Tomu moc chutnala, všechny je oběhl dokola a zmizel v lese. „To jsme měli kliku,“ povídá Placík. „Ale jakou kliku, udělali jsme dobrý skutek u Macků, potěšili naše sousedy, zajistili jim celoroční ochranu, tak jsme za to byli odměněni,“ na to Jasan. A Koblížek uzavřel: „Měli jsme kliku a byli jsme odměněni, ale už se těším do tepla, protože mi mráz zalezl všude.“