Čarodějnice
Prošli jsme od Alp až skoro k moři. Prošli jsme knížectvím janovským, benátským, milánským, už jsme pociťovali závany od Adriatického moře. „Stůjte!“ ozvalo se najednou z lesa a vylezla odtamtud babizna s koštětem v ruce. „Jsem čarodějnice a to je moje území; a kdo jím chce projít, musí zaplatit mýto!“ „A kolik je to mýto, vážená dámo?“ zeptal se Baltazar. „Co dáte, to dáte, něco dáte, panáčkové!“ To tedy byla divná odpověď. A králům říká panáčkové? Rytíř Junis už vytahoval bič, ale král Kašpar ho zastavil a podával čarodějnici váček s tabákem. Otevřela, přičuchla, sedla si na koště a za praskotu a čoudění odletěla. To jsme koukali! Zřejmě to znamenalo, že můžeme jít, tak jsme pokračovali. Po třech dnech jsme přišli k čisté bystřině, kde jsme se utábořila. K večeru přisvištěla babizna a padla s koštětem mezi nás. „A kampak jdete, panáčkové?" Baltazar povídá: „Jdeme k malému děťátku, které se jmenuje Ježíšek, a neseme mu dary, protože pomůže celému lidstvu.“ „Aha, já sice nejsem lidstvo, jsem Befana, ale půjdu s vámi. I nějaký dar vezmu. A kampak to bude?“ „Betlém, městečko Betlém to bude. A svítí nad ním hvězda, podle které jdeme.“ Befana vytáhla takovou podivnou krabičku, několikrát do ní ťukla dlouhým nehtem, podívala se na nás a říká: „Panáčkové, to je daleko a přes moře. To než dojdete, bude Ježíšek už chodit do školy!“ Říkali jsme jí, že na nás v Terstu čeká loď, ale pohrdlivě mávla rukou a že nás tam odveze. Zavolala nějakého Hejkala, že nám pohlídá koně, a nás vyzvala, abychom nasedli na její koště. „Na tohle?“ zeptal jsem se. Ale ostatní už nasedali, koště se protahovalo podle potřeby, Befana vykřikla nějaké slovo a už jsme letěli. Do čoudu a rámusu křičela: „To je dobře, že je tma, hvězda je dobře vidět.“ Tma byla velká, ale vodu pod námi jsme viděli, zima byla ještě větší, ale Befana zas něco vykřikla a kolem nás začal proudit teplý vzduch. Za svítání jsme už byli nad pevninou a brzo jsme sebou plácli na louku před nějakým městem. „To je Betlém, panáčkové, jestli jste dary nepoztráceli, můžeme vyrazit.“ Sama popadla nějaké neznámé zařízení a když viděla naše nechápavé pohledy, řekla, že předběhla dobu a vyrobila koloběžku. Nevěděli jsme, k čemu to je, ale položila ji u Ježíška, my jsme přidali své dary, Ježíšek nám ručičkami zamával a my se vrátili na louku. Za údivu okolostojících lidí jsme odletěli k našim koním. Befaně jsme poděkovali a co jsme dlužni, ale řekla: „Já děkuji vám, už vím co to je dávat dárek. Je to krásný pocit a odteď budu dětem každý rok v tuto dobu nosit dárky.“
Zpráva z italských novin v lednu 2024: Čarodějnici Befanu opět nikdo ani nezahlédl, ale všechny hodné děti měly od ní plné punčošky.