Cesta za kometou
Jdeme už pátý den. Vyrazili jsme z Trojmezí, kde se naše tři království stýkají. Je tam jeskyně, kde žije šaman Gzídeh a stojí velký sloup se třemi šipkami, aby každý trefil. Ještě by tam mohla čtvrtá šipka směrem našeho pochodu. A proč vlastně jdeme? Protože velký šaman si pozval všechny tři krále (nikdo, koho pozve, se neodváží nepřijít), ukázal jim velkou hvězdu, která oznamuje narození vykupitele a vyzval krále, aby hvězdu následovali a aby zanesli dary narozenému dítěti. Králům se moc nechtělo najednou odejít, obávali se, že hordy z východu toho využijí a vypletí všechna království. Tak se rozhodli, že vyšlou delegaci. A protože cesta byla daleká a nebezpečná, vybrali za sebe tři vojáky. A to ne jen ledajaké, ale nositele nejvyšších královských vyznamenání za boj s nepřáteli. Nechci se vytahovat, ale jedním z nich jsem byl já. Mé jméno je Kašpar, z Jižního království jde generál Baltazar a z Údolního Melichar. Každý má s sebou osobní gardu, máme několik náhradních velbloudů a na posledním sedí šašek (tedy, ono se mu tak říká, ale je chytřejší než král) z našeho království, který má za úkol udržovat dobrou náladu. A pro cestu králů složil takovou píseň, která začínala My tři králové jdeme k vám…, jenže ti nejeli a on už neměl čas složit jinou. Tak jsme zpívali my, hlavně když jsme přijížděli k nějakému sídlu, aby věděli, že je nejedeme mordovat. A proto nám říkali tři králové. Večer (ale byla vidět i ve dne) nás hvězda dovedla do vesnice Šákara, zazpívali jsme jim, předali láhev léčivého sirupu od šamana Gzídeha a utábořili se v palmovém hájku. Nejvíce zájmu o nás měli malí kluci, kteří se zbožně dotýkali našich štítů, mečů či přilbic a obdivovali velbloudy. Když každý dostal kousek chalvy, odešli spát a my jsme si ještě popili, rozestavili stráže a uložili se také ke spánku. V noci nás probudila stráž, protože jeden z kluků přiběhl, s vystrašenýma očima ukazoval směrem k horám a šeptal: Hujové, Hujové, Hujové… Rychle jsme všechny vzbudili a připravili zbraně, protože jsem věděli, kdo jsou Hujové. Byl to kočovný agresivní kmen, který v noci přepadal a drancoval vesnice a většinou je i vypálili, protože bojovali i se zapálenými loučemi. Už jsme zaznamenali i ruch ve vesnici a viděli ženy a děti, jak kamsi odcházejí, muži se shromažďovali kolem náčelníka. Když jsme viděli jejich výzbroj, tak nám bylo jasné, proč Hujové tak lehce vesnice dobývají. Byly to pouze zašpičatělé dřevěné tyče. My jsme měli brnění, kovové sítě jsem zavěsili velbloudům ze předu i ze stran a vydali proti řvoucím divochům. Když nás uviděli, zarazili se, ale žádnou paniku to v nich nevyvolalo. Jen se více semkli k sobě. Bylo mi jasné, že teď je čas na využití jedné ze tří nádobek, které mi dal šaman Gzídech. Zapálil jsem knot, chvilku počkal a pak jsem ji hodil směrem k Hujům, strašně zařval a se mnou řvali všichni spolubojovníci i Šákarijci. Bylo to dost působivé, Huje jsme přeřvali.. Teď bylo vidět, že Hujové znervózněli. Vtom vybuchla šamanova nádobka, obrovská rána, létaly blesky, sršely jikry. To bylo i na Huje moc, v panice uprchli a domorodci začali tančit vítězný tanec. To už svítalo, nemělo cenu jít spát. Tak jsme všichni společně i s ženami a dětmi posnídali prosnou kaši, kterou uvařili v několika kotlíkách, ke které jsme přidali sušené maso z našich zásob. Vesničané byli vděčni a chtěli také něco poslat děťátku. Moc toho neměli, tak nám dali jehňátko. Posadili jsme ho do koše k šaškovi, který se o něj staral a když jsme konečně dorazili, dal ovečku k děťátku – jmenovalo se Ježíšek - na seno, aby jej zahřívalo. Šašek k jehňátku tak přilnul, že se tam rozhodl zůstat a doneslo se nám, že se stal učedníkem Ježíše Krista, který byl v mládí Ježíškem.